Archiv rubriky: Reflexe víry

Duchovní boj jako součást našich životů

Krátká biblická úvaha inspirovaná apoštolem Pavlem

Součástí každé cesty ke spáse je – v menší či větší míře – také duchovní boj. Apoštol Pavel nepoužívá obrazy boje náhodně; duchovní život vidí jako arénu, v níž se svádí zápas s neviditelnými mocnostmi, jež se staví proti Božímu záměru. Nejde o výsadu zvlášť zbožných či mimořádně pokoušených – tento zápas patří k jádru každé opravdové víry.

Proti komu bojujeme?

Apoštol Pavel píše:

„Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.“
(Ef 6:12)

To znamená, že křesťan nevede svůj zápas s lidmi, vnějšími okolnostmi ani s osudem. Pravé bojiště je duchovní. Zde se rozhoduje o vnitřní svobodě, o věrnosti Bohu, o pravdě, o pokoře a o schopnosti milovat tváří v tvář pokušení, klamu a strachu. Zvláštním projevem tohoto boje je obrana pravdy proti falešnému učení – proti naukám, které se „tváří zbožně, ale popírají její moc“ (2 Tim 3,5), a proti svodům ducha doby, které odvádějí mysl od jednoduchosti a čistoty Kristovy (srov. 2 Kor 11,3–4). Duchovní boj se tedy odehrává nejen v srdci, ale i v mysli – tam, kde se rozhoduje, co nebo koho následuji.

Duchovní boj je každodenní realita

Každý, kdo se skutečně vydal za Kristem, se dříve či později setká s realitou duchovního boje. Apoštol Pavel píše Timotejovi:

„Bojuj dobrý boj víry, uchop věčný život, k němuž jsi byl povolán.“
(1 Tim 6,12)

Duchovní boj není něco, co musíme vést, aby Bůh zvítězil a na zemi bylo nastoleno Jeho království. Kristus již zvítězil – a Bůh má na každou situaci odpověď, která neomylně vede k naplnění Jeho plánu. A přece nám ve své milosti dovoluje, abychom se tohoto zápasu skutečně účastnili – ne jako loutky, ale jako svobodné osoby, které se stávají druhými příčinami Božího působení ve světě a to buď svou modlitbou anebo zapříčiněním. Duchovní boj je tak darem i úkolem, místem, kde se lidská věrnost spojuje s Boží mocí, kde se učíme pravdě, pokoře a důvěře, a kde se rodí svatost.

Vezměte si celou boží zbroj

Boj ale není možný bez vybavení. O tom, jak by taková výzbroj mohla vypadat v našem každodenním občanském a tělesném životě, bych rád napsal samostatný článek později. Zde se však zastavme u podstatného: apoštol Pavel nabízí sugestivní a nadčasový návod. Celá Boží zbroj má podle apoštola Pavla tuto skladbu:

  • přilba spásy
  • pancíř spravedlnosti
  • opasek pravdy
  • štít víry
  • meč Ducha, jímž je Boží slovo
    (srov. Ef 6:13–17)

Modlitba, bdělost a vytrvalost jsou nedílnou součástí této výzbroje (Ef 6,18). Bez nich se křesťan stává snadnou kořistí – ne proto, že by Bůh nebyl věrný, ale proto, že lidská spoluúčast je součástí Jeho plánu.

„Za všech okolností se modlete v Duchu; proto vždy vytrvale bděte a v každé své modlitbě a prosbě se modlete za všechny svaté.“
(Ef 6:18)

Účast na Kristově vítězství

Duchovní boj je někdy velmi těžký, ale není beznadějný. Naopak! V Kristu už bylo dosaženo vítězství. Pavel píše Koloským:

„V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství!“
(Kol 2:15)

Kdo bojuje v Kristu, nebojuje proto, aby sám získal vítězství, nebo aby ho získal pro sebe. Bojuje, aby se stal účastníkem vítězství, které už bylo dosaženo. Duchovní boj je tak paradoxně bojem o věrnost, nikoli o zásluhy. A právě tato věrnost – skrytá, každodenní, často bolestná – proměňuje svět. Skrze ni se Boží království stává přítomným už nyní, uprostřed času, ve svědectví života těch, kdo zůstávají Kristu věrní.

Závěrem

Křesťan – ale vlastně kdokoli –, kdo si neuvědomuje, že je zapojen do duchovního boje, je jako voják, který netuší, že se nachází na bitevním poli. Pak se nemůže divit, když ho dění kolem zasáhne naplno a zaskočí. Je třeba být připraven po všech stránkách a stát čelem v plné Boží zbroji.

„Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista.“
(2 Tim 2:3)

Modlitba jako druhá příčina

Krátká teologická úvaha inspirovaná sv. Tomášem Akvinským a Písmem

Úvod

V křesťanské víře je modlitba základním vyjádřením vztahu člověka k Bohu. Bývá vnímána jako prosba, chvála, díkůvzdání nebo kontemplace. Často je však chápána spíše jako osobní duchovní úkon než jako reálné působení ve světě. Cílem této krátké úvahy je ukázat, že modlitba – ve světle učení sv. Tomáše Akvinského – není pouze subjektivním projevem, ale může být skutečnou druhou příčinou ve světě, tedy prostředkem, skrze který Bůh ve své prozřetelnosti jedná.

Bůh jako první příčina a účast druhých příčin

Sv. Tomáš Akvinský učí, že Bůh je první příčina všeho dění (prima causa omnium), ale tuto příčinnost uplatňuje nikoli tak, že by rušil nebo přeskakoval stvořené příčiny, ale právě skrze ně. Tento princip přirozené a nadpřirozené spoluúčasti je jedním z klíčů k pochopení, proč má modlitba účinek. Bůh totiž ve svém věčném plánu již předem počítá se svobodným jednáním lidí jako s účinnými příčinami toho, co chce vykonat.

Když se tedy člověk modlí, není to jen výraz touhy nebo víry, ale skutečné zapojení do Božího působení, které Bůh sám předem zamýšlí jako „přirozený kanál“ své milosti. Modlitba tedy není příčinou „vedle Boha“ ani „proti Bohu“, ale „v Bohu“ – jakožto jím svobodně vybraná druhá příčina.

Svědectví Písma

Tato nauka má oporu i v Písmu. Ve Starém zákoně Bůh „upustil od neštěstí, které proti svému lidu zamýšlel“ na základě Mojžíšovy přímluvy (Ex 32:14). Eliáš se modlil, a „na zemi nezapršelo tři a půl roku“ – a pak se znovu modlil a „nebe vydalo déšť a země úrodu“ (Jak 5:17–18). V Novém zákoně Ježíš opakovaně mluví o účinnosti modlitby: „proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno..“ (Mt 7:7), „pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.…“ (Mt 18:19).

Pán neříká, že modlitba působí „symbolicky“ nebo že má jen formativní hodnotu. Mluví o ní jako o nástroji, skrze nějž se reálně děje Boží vůle ve světě – ovšem tak, že Bůh sám chce být prosícím osloven a do svých činů lidskou prosbu zahrnuje.

Ontologická vážnost modlitby

Takto chápaná modlitba tedy není psychologickým útěkem ani pouze niternou útěchou, ale má ontologickou váhu. Člověk se skrze ni stává reálnou příčinou v řádu Boží prozřetelnosti – tedy spolupracovníkem Boha v jeho plánu spásy. Jak říká sv. Pavel: „Jsme tedy Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba,“ (1 Kor 3:9). V tomto smyslu není modlitba jen morálním povzbuzením, ale účastí na působení samotné První příčiny světa dění v něm.

Závěr

Modlitba není „magie slov“, ale podíl na díle Boha. Není náhradou za činnost, ale jejím zdrojem. V Božím řádu věcí může modlitba měnit běh dějin – nikoli proto, že by člověk měnil Boží vůli, ale proto, že Bůh již ve své vůli počítá s modlitbou svých dětí.

Kdo se modlí, je tedy povolán být druhou příčinou milosti – a to je nejen výsada, ale i odpovědnost.

Poznámky

Exodus 32:14 – „A Hospodin upustil od neštěstí, které proti svému lidu zamýšlel.“ Tento verš bezprostředně následuje po Mojžíšově přímluvné modlitbě (viz Ex 32:11–13), v níž Mojžíš připomíná Hospodinu Jeho zaslíbení a žádá, aby nezničil svůj lid.

Jakub 5:17–18 – Apoštol Jakub připomíná Eliáše jako příklad účinné modlitby: „Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.“

Matouš 7:7 – Slova Ježíše: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.,“ vyjadřují reálný účinek modlitby v dějinách spásy.

Matouš 18:19 – „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.“ Kristus zde jasně spojuje souhlasné modlitby věřících s působením Boží moci.

1 Kor 3:9 – Pavel píše: „Jsme tedy Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba.“ Tento výrok vyjadřuje, že člověk může svobodně spoluúčinkovat s Boží vůlí – nejen skutky, ale i modlitbou.

Ef 6:12 – V listu Efesanům je duchovní zápas popsán jako boj proti „mocnostem a světovládcům přítomné temnoty“. Modlitba je zde součástí duchovní výzbroje (Ef 6:18).

Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I, q. 22, a. 3 (parafráze): Bůh vládne nad vším skrze svou prozřetelnost tím, že z věčné příčiny ustanovil nejen účinky, ale i příčiny těchto účinků.
➤ Z toho vyplývá, že i lidská svobodná vůle (včetně modlitby) může být zahrnuta do Božího plánu jako nástroj skutečného působení.

Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I, q. 23, a. 5, ad 3 (parafráze): Bůh nejen určuje účel věcí, ale i prostředky, kterými k němu dochází.
➤ Modlitba může být právě takovým prostředkem – spolupříčinou dosažení dobra, které Bůh předem zamýšlí.

Tomáš Akvinský, In Sent. I, dist. 1, q. 1, a. 4 (parafráze): Bůh činí skrze stvořené příčiny, co chce, aby se stalo, a to nikoli z nutnosti, ale z lásky k řádu.
➤ Modlitba je tedy stvořenou příčinou, skrze niž Bůh koná, protože to odpovídá láskyplnému řádu stvoření a svobodě člověka.