Jobova trpělivost a Kristova oběť jako skutečný odpor proti zlu
V dnešní společnosti i v církevním prostředí často slýcháme, že bychom měli na zlo odpovídat „pozitivním myšlením“ nebo „optimismem“. Lidé tím většinou myslí, že máme zůstat naladěni na dobro, nepropadat malomyslnosti, vyhýbat se kritice a věřit, že „všechno nějak dobře dopadne“. Tento postoj působí uklidňujícím dojmem. Je mírný, nenásilný, pokojný. Ale právě v tom spočívá jeho nebezpečí. Optimismus není totéž co naděje. A už vůbec to není evangelium.
Optimismus je vnitřní psychologické přesvědčení, že budoucnost bude lepší. Opírá se o naši náladu, o atmosféru, o víru ve „světlé zítřky“. Když ale přijdou skutečné zkoušky – hluboké utrpení, zrada, nemoc, smrt nebo duchovní temnota –, ukáže se, že optimismus nestačí. Není opřen o realitu, ale o přání. V tu chvíli nevede člověka dál. Naopak: často ho zradí.
Když se podíváme do Písma, nenajdeme v jeho středu optimisty. Najdeme tam věrné. Jedním z nejhlubších svědectví věrnosti je příběh Joba. Job byl spravedlivý muž, který trpěl bez zjevné příčiny. Přišel o všechno – o majetek, o děti, o zdraví – a jeho okolí mu nabízelo jednoduché odpovědi. Přátelé mu tvrdili, že trpí kvůli svému hříchu. Jeho žena mu radila, aby se vzdal víry. Ale Job, ač zraněný, zmatený a zlomený, se nevzdal. Nevěděl, co se děje. Nedostal vysvětlení (alespoň ne z počátku). Nepoznal skrytý duchovní boj, který se odehrával na nebesích. Přesto zůstal věrný. Ne proto, že by byl optimista, ale proto, že věřil Bohu i bez odpovědi.
Job se postavil na stranu Boha i když to vypadalo, že se tím staví na stranu proti sobě. Jeho věrnost nebyla založená na tom, že by mu věci dávaly smysl. Nedostal vysvětlení. Nebyl utěšen. Nebyl pochopen. A přesto neobvinil Boha, neodpadl, nevzdal se víry.
Když řekl: „Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“ V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.“ (Job 2,10), nevydal ze sebe optimistickou frázi. Vydal hluboké svědectví víry, která nepotřebuje vidět smysl, aby zůstala věrná. To je skutečné vítězství nad zlem: nezlomit se, i když temnota trvá.
Ještě silněji tuto pravdu ztělesňuje sám Ježíš Kristus. Kristus nezvítězil nad zlem tím, že „věřil v lepší zítřky“. Nevedl duchovní boj se slovy „všechno bude dobré“. Naopak: věděl, že bude zabit. Přesto šel cestou poslušnosti až na kříž. Jeho věrnost Otci nebyla podmíněná výsledkem. Nebyla podmíněná žádnou vidinou úspěchu. Byla nesená láskou a důvěrou, která se nevzdává ani v opuštěnosti. Na kříži zakusil Boží mlčení. A přesto zůstal. Ne proto, že by cítil útěchu, ale proto, že miloval a byl věrný.
Zlo se totiž neporáží psychologickým nastavením. Zlo se nelekne našeho optimismu. Zlo ustupuje tam, kde člověk zůstává věrný Bohu navzdory. Kde trpící neodpadá. Kde milující neuhne. Kde věřící nezradí.
Skutečná křesťanská naděje není lehkomyslná. Je ukotvena v Bohu, ne ve výsledku. Zatímco optimismus říká: „Snad to dobře dopadne“, naděje říká: „Bůh je dobrý, i když to nedopadne.“ A věrnost říká: „Já se Ho nepustím.“
Proto je optimismus slabý. Může být sympatický, může uklidnit v lehkých situacích. Ale v temnotě, kde není žádná lidská jistota, je k ničemu. Tam se ukazuje, kdo miluje Boha pro Něho samého. Tam se rodí věrnost. A právě ona je tím, co poráží zlo – jak u Joba, tak u Krista.
Křesťan tedy není povolán být optimistou. Je povolán být věrným. Ne ten, kdo vždy vidí světlo, ale ten, kdo neuhne z cesty, i když žádné světlo nevidí. To je duchovní síla, která přemáhá temnotu. Ne silou, ale tichou, vytrvalou, neokázalou věrností.